Dudlík plave do moře
Tak si
představte, že jsem přišla o dudlík. Sama jsem ho dobrovolně spláchla do
záchodu. No dobrovolně…..
Mamka
zrovna vyndávala prádlo z pračky a já jsem stála u Amálčiny postýlky.
Amálka mě hladila a strkala mi ručičky do pusinky a mě napadlo, že bych mohla
do toho prstíku zkusit kousnout. Tak jsem to zkusila a rafla Amálku do
prstíčku. A jéje, ozval se hrozný řev, ono ji to asi bolelo, no to jsem teda
nechtěla. Mamka přilítla, vyndala Amálku s postýlky a snažila se jí
utěšit. Divila se proč Amálka pláče, tak jsem jí řekla, že jsem jí kousla do
prstíku. No mamka se moc zlobila, třepla mě a pak mi říkala, že to Amálku
strašně moc bolí a proto prý tak plače. Pak mi ještě ukázala obtisk mých zoubků
na prstíku Amálky a mě jí bylo tak moc líto, že jsem taky začala plakat. Abych
se trošku uklidnila, vzala jsem si polštářek a dudlík. Mamka se pořád docela
zlobila a říkala, že to je ostuda, že taková velká holka kouše Amálku a pak
ještě dudlá dudlík. A mě napadla v tu chvíli spásná myšlenka: „Tak já už
dudlat nebudu, jo?“ doufala jsem, že se mamka chytne a přestane se zlobit. „No
to bys ale musela dudlík vyhodit do koše, nebo spláchnout do záchodu!“Řekla mi
mamka ještě trochu naštvaně a já se teda rozhodla, že dudlík spláchnu do
záchodu, na nic jsem nečekala, odnesla dudlík na záchod, vyhodila jsem ho,
vyškrábala jsem se na prkýnko, spláchla, a když jsem pak prkýnko odklopila,
dudlík tam nebyl.
Až teprve
teď mi došlo, že tam není. Ty jo, já ho fakt spláchla, já fakt už nemám dudlík,
no sice jsem si plánovala, že se ho zbavím nějak obřadněji, ale co. Došla jsem
za mamkou a sdělila jsem jí, že dudlík už plave do moře. Mamka byla ráda a moc
mě chválila, že jsem už šikovná a velká holka. Já jsem byla taky ráda, že už se
nezlobí a těšila jsem se, až přijde taťka a já se mu pochlubím, že jsem
spláchla dudlík.
Hrdinství
mi vydrželo až do večera, pak když jsem se chystala do hajan, mi bylo docela
ouvej. Taťka mě uspával a říkal mi, jak jsem šikovná a statečná, že spinkám bez
dudlíčku, no držela jsem se, ale byla ve mně malá dušička. Dokonce jsem za
kámoše dudlu i slzičku uronila, když jsem si představila, jak mu musí být teď
v tom moři bez mojí pusinky smutno. Snížila jsem se i k přemlouvání
taťky,že hned zítra musíme dojít koupit nový dudlík: „Jinak budu muset
žbluňknout do záchodu za ním, víš?“ Říkala jsem taťkovi, ale asi jsem ho moc
nepřesvědčila.